fbpx

Nějak ten rok divně začal – nemyslíte? Mě tedy rozhodně.

Koukám, jsem na začátku tohoto roku zvláštně zpomalenej. Zpomalenej, unavenej a bez energie.

Vánoce byly v pohodě a já v nich nezahálel – tedy zahálel, ale skoro každý den jsem si našel chvíli na nějaké to vážné přemýšlení a napsání nápadů, postojů, zhodnocení.

Nějaké velké hodnocení moc nepřeháním – jediné k čemu to má pro mne význam je utříbení toho, co se povedlo, co ne a co už nikdy – ale fakt nikdy neopakovat. Jsou věci, situace, akce na které zpětně totiž koukám jako puk, co vše se za ten rok stihlo, a často ještě víc na to, co se nestihlo.

Každopádně jsem si vytvořil nějakou představu jak začnu tento rok. Představa byla fajn, ale nějak jsem zamrzlý a tak jsem stihl sotva polovinu toho, co jsem si naplánoval.

Takže k tomu, že jsem se nějak necítil fit, nebylo mi dobře nastoupily ještě navíc výčitky svědomí a méně spánku, protože jsem v noci (zcela zbytečně) přemýšlel o tom, kde je chyba a proč se na začátku roku – po téměř čtrnáctidenním odpočinku necítím dobře.

Zpravidla si s těmito věcmi vím rady. Ale u každého myslím podobné chvíle přijdou. A mě to postihlo právě nyní. Je to jako bychom si mysleli, že doktor nemůže dostat rýmu, protože je doktor. Ale víte co – může.

U mě je to spíše celková únava a trochu hapruje začátkem roku zdraví.

Mluvím ale s desítkami lidí, pro které je toto opravdový problém, problém ke kterému nemají řešení.

A přišel jsem na to jak to vyřešit– tedy ne na TO – ale přišel jsem na NĚCO!

Přišel jsem na to ŽE:

– nemusím vše zvládat, i když si někdy myslím, že zvládnu vše.

– nemusím být vždy k dispozici – i když jsem se o to (marně) snažil.

– je to na mě co jak a kdy zvládnu nebo nezvládnu (když zvládnu super – když nezvládnu, taky super – alespoň se mám na co těšit).

– i když je plán sebelepší a představy sebeúžasnější, tak to ne vždy dopadne… (Mám raději vize a cíle – není tam úplně ten termín, ale stále směřuji k cíli. Úkol je spíše na naštvání, když ho nezvládnu).

– že zpomalit, je v pohodě, když je to potřeba. (Tedy i když to úplně potřeba není je občasné zpomalení a jen vnímání bezva věc. A my na to často zapomínáme).

Zdálo by se, že jsou na nás kladeny stále větší požadavky. Ze strany učitelů, rodičů, zaměstnavatelů, úřadů, ze strany našich klientů.
Ideálně bychom měli být v horní polovině robot a dolní pásové vozidlo. A ten tlak se stále stupňuje.

Největší tlak na nás kladou právě lidé nám nejbližší. Nějak se vytratila podpora zbyly jen „dobré rady“ které jsou buď naprosto mimo mísu, nebo tak nějak s křížkem po funuse. A pak si najednou člověk připadá nejen sám, ale hlavně mu přijde, že zklamává všechny kolem sebe.

– tím jaký je i tím jaký není.

– tím co dělá i tím co nedělá.

– tím čeho chce dosáhnout – ale také tím, čeho dosáhnout rozhodně nechce.

– tím že mluví, ale také tím, že mlčí.

– tím, když se snaží (protože se snaží blbě) i tím, že se nesnaží (protože mu bylo snažení rozmluveno).

Začínám mít ale takový nepříjemný pocit, že ten tlak je především od nás samotných.

My sami si tyto limity dáváme.

My chceme být ti nejlepší.

My jsme nějakým nepochopitelným pohnutím mysli přišli na to, že pokud nebudeme stále on-line, pokud nebudeme odpovídat na každý dotaz, pokud se budeme omlouvat za to, že klient neumí vypsat své údaje, nebo, že nedokáže na poprvé odpovědět a my se doprošujeme nové odpovědi – že se zhroutí celý náš svět. Že ostatní nás přestanou mít rádi a my zkrachujeme, upadneme do zapomnění na věky věků – a možná ještě na delší dobu.

Ještě horší je naše přesvědčení co vše od nás očekávají naši blízcí. Abychom byli přesně takoví jaké nás chtějí mít – i když dřív to bylo úplně jinak – čert aby se v tom ale vyznal. Chtějí pro nás jen to nejlepší a my máme zarputile pocit, že to nejlepší je něco úplně jiného – čímž je neskutečně zklameme, protože oni nás přeci znají lépe, než se známe my sami. Děti by byly nejraději, kdybychom se změnili na mlčící pokladničku a uklízecí stroj v jednom – a pak nám ještě vykládají, že oni přeci nemůžou splnit naše očekávání, protože my je vůbec nechápeme. A my jsme zmateni z toho vyjádření světonázoru o to víc, že jsme jen chtěli aby cestou ven vzali odpadky.

Najednou se cítíme vyhoření, smutní, nedostateční. A máme pocit, že je to vše naše chyba.

Leda starou belu!

To vše je přeci náš prostor, naše myšlení, náš čas. A především – náš život.

Takže opravdu, ale vážně – zpomalme, trochu se každý den nadechněme.

Možná bychom se měli zamyslet nad tím, proč si tohle všechno necháváme vnutit. Byly doby, kdy jsme si každý mysleli že nám patří svět, kdy byl celý život před námi, kdy bychom nejraději roztáhli křídla (jen kdybychom nějaká měli) a rozletěli se za svými sny.

Nevím, kde se to vše ztrácí – ale najednou je kolem mne spousta lidí, kteří si neví rady sami se sebou. Zbytečně se trápí, hledají chyby sami v sobě, mají pocit, že celý svět je lepší než oni.

Ono to ale tak není – stačí, když se budeme snažit být každý den nejlepší verzí sebe sama. To úplně stačí.

Zklidnit, zvolnit, dívat se na vše s nadhledem a žít si svůj život.

Je jasné, že to není tak snadné – chce to čas, chce to na sobě pracovat, chce to odvahu a vytrvalost.

Ale bez toho se nikam nepohnete. Nemůžete být šťastní, pokud nemáte rádi sami sebe – to asi víte.

Nemůžete uspět, pokud nemáte hlavní oporu ve své hlavě, ve svém přesvědčení.

Jen těžko můžete snít, pokud vidíte všude kolem černo.

Třeba by vám jako začátek mohl pomoci eBook, „Svůj osud dokážeš řídit“, který si stáhnete zde: https://zakazany-sebekoucink.cz/

Mějte úžasný den, kdy naleznete alespoň jeden důvod k smíchu

Luboš